Loni jsme měli jasný plán: strávit Vánoce mimo domov, ideálně v teple. Nakonec se nám zalíbily levné letenky z Krakova do Agadiru, a tak bylo jasno. Pojedeme do Afriky!
A můžu jen doporučit. Maroko nás rozhodně dostalo.
Zkusím zde napsat to nejzajímavější z naší cesty. Rady a tipy co vidět a co ochutnat. Pokud se vydáváte do země poprvé, určitě si přečtěte můj předchozí článek: 10 užitečných rad na cestu do Maroka.
Tak pojďme začít!
Všechny body z článku najdete zde.
DEN PRVNÍ – přílet do Agadiru
Agadir je poměrně malé letiště, kde je hned před terminálem velké parkoviště, kde vás bude čekat člověk z autopůjčovny. Pokud si budete půjčovat auto, určitě si vezměte maximální pojištění. Půjčovali jsme si přes ClickngoAgadir. Skvělá domluva, rychlé vyzvednutí i předání dle času, který vám vyhovuje.
Z Agadiru jsme zamířili ihned na východ, do Taroudantu, kde jsme měli první ubytování. Nádherný pokoj s obrovskou terasou plnou palem. Ubytování na odkaze zde. Cestou jsme nakoupili vodu a nějaké základní jídlo na následující den.
DEN DRUHÝ – Taroudant a jedem na okraj Sahary
Po skvělé snídani a radách našeho hostitele Laurenta jsme se vydali do města. Auto jsme nechali na neplaceném parkovišti ZDE. My se prošli směrem k nejzachovalejším hradbám v Maroku z 16. století. Prošli si okolí i nakoukli do mediny, která leží uvnitř hradeb. Tady ještě například trasa po městě, pokud máte více času. Taroudant bylo hezké, historicky zachovalé a poměrně čisté město s minimem turistů.
Poté už jsme sedli do auta a vyrazili na cestou dlouhou 460 km až na okraj Sahary, do posledního města zvaného Mhamid. Cesta nám trvala skoro 8 hodin a musím říct, že to bylo opravdu něco. Už samotná trasa byla neskutečná. Krajina se nám měnila každou chvíli – z plání na hory, pak na náhorní plošiny, oázy, skalnaté rokle, větší i menší města, až na poušť. Cesty byly většinou klidné a my si užívali výhledy a rozmanitost Maroka.
Pak jsme dorazili do Mhamidu. Takhle nějak si představuji konec světa. Mám jen pár fotek, ale věřím, že mluví za vše. Po krátkém bloudění v úzkých, pískem zavátých ulicích jsme našli Dar Yahya.
Ubytování u “Jáji” bylo neuvěřitelné (tady jeho facebook, stačí napsat a domluvit se s ním na variantě vašeho pobytu Yahya Désert. Hned na úvodu nám uvařil čaj a řekl, že jsme přijeli přesně na západ slunce. Na google maps nám ukázal bod, kam můžeme jít a pozorovat ho. Je to zde: 29°49’50.1″N 5°43’54.8″W. Bylo to opravdu super místo, kousek od městečka. Po návratu nám dokonce udělal večeři – naše první marocké tajine (čti tažín).
Ubytování mělo vše, co potřebujete, ale rozhodně to byl zážitek. Tlusté hliněné zdi bez oken, malá koupelna bez dveří a v noci poměrně velká zima, takže teplé věci na spaní s sebou! Vše bylo ale čisté a ubytování mělo krásný dvůr.
DEN TŘETÍ – Sahara
Ráno nám na ubytování připravili skvělou snídani a asi nejlepší kávu v mém životě. Ideálně silná, hořká, s kořením (skořice, kardamon). Opravdu na ni vzpomínám do teď. Lepší jsem nikdy a nikde neměla.
Na tento den jsme měli s Jájou domluvený den na poušti. V ceně 120 E jsme si domluvili cestu v autě 4×4, zastávku v Tajné oáze s piknikem, noc na poušti s večeří i snídaní, vodu na celý den a vyjížďku na velbloudech při západu slunce. To vše se skvělým průvodcem – Hamzou. Hamza je mladý nomád, který se narodil na poušti a nyní si vydělává na vysokou školu.
Před odjezdem šel se mnou Jája k místnímu dědouškovi koupit šálu, kterou zde místní nosí proti slunci, zimě, větru i písku. Poté už nás předal do rukou Hamzy a my vyjeli. Cestou jsme si povídali o nomádské kultuře, o poušti a tak o všem, na co přišla řeč. Ukazoval nám místa, kde je možné najít fosilie, popisoval různé místní rostliny, ukazoval staré stavby, co kdysi sloužily jako nomádská škola a vysvětloval různé druhy pouští a jejich místní názvy.
My jsme měli obrovské štěstí, protože v tento rok (zima 2024) se Sahara po padesáti letech zazelenala. Opravdu! Všude rostla RUKOLA a květiny. Hamza nám povídal o nevídaně silných deštích a záplavě, která zde v září zabila na 400 gazel a uvěznila lidi na týden v kempech. Sám říkal, že tolik zeleně na poušti (i na blízké savaně) vidí poprvé v životě.
Vyjeli jsme okolo 10:30 z Mhamidu, okolo 12:30 jsem dojeli na piknik do oázy a do kempu v Erg Chigaga jsme dorazili o půl čtvrté. Cestou jsme měli plno zastávek a viděli velbloudy. Koza nám v oáze snědla svačinu a taky jsme zkusili velmi “spicy” pouštní rukolu.
V kempu jsme dostali čaj a šli se projít na duny. Bylo to neuvěřitelné. Ten pocit se nedá popsat. Všude písek a vy. Ticho. Klid. Nebylo horko, příjemně foukalo. Ten výhled zpracováváme stále.
Před západem slunce k nám dorazil průvodce s velbloudy a my se vydali k nejvyšší duně v Erg Chigaga. Ta velikost nejde popsat a fotky to nedokázaly zachytit. Ale vyšplhat tam nebylo vůbec jednoduché. Dodnes máme ještě saharský písek v botách… A opět, ten výhled…
Po návratu do kempu nás čekala večeře, oheň a místní hudba a poté už jen chladná hvězdná noc a spánek v hliněné stavbě bez oken (záchody zde byli společné a ve sprchách nám tak jen studená voda, ale ten jeden den to člověk vydrží).
DEN ČTVRTÝ – cesta z pouště
Po nádherném východu slunce jsme se vydali na cestu zpátky do Mhamidu. Viděli jsme gazely i divoké oslíky.
Rozloučili jsme se s Hamzou i Jájou a vydali se opět na cestu naší půjčenou Dacií. Jeli jsme zpátky na sever do Aït Ben Haddou. Cestou jsme se zastavili na vyhlídce Djebel Kissane a na oběd.
Cesta byla klidná a my přijížděli do cíle před západem slunce. Zde jsme měli perfektní ubytování Riad Zaytoune s nádherným výhledem přímo na pevnost. Náš hostitel nám udělal večeří a pro mě to bylo nejlepší jídlo celé dovolené – kuskus s kuřetem a zeleninou a s karamelizovanou cibulkou a rozinkami. Naprosto skvělá kombinace chutí!
DEN PÁTÝ – filmové kulisy
Po snídani jsme se vydali k slavné berberské ksar, což je vlastně opevněná vesnice zapsaná na seznamu památek UNESCO. Nachází se na starobylé karavanní trase mezi Saharou a Marakéšem. Její hliněné budovy, postavené v tradičním stylu z nepálených cihel, jsou příkladem jedinečné marocké architektury. Ksar často sloužil jako kulisa pro filmy a seriály, například Gladiátor nebo Hra o trůny (město Yunkai). Prozkoumávali jsme jeho úzké uličky, koukali na místní umělce, zastavili se na čaj a pomalu vystoupali na vrchol kopce s kasbou (narušenou zemětřesením) a užívali si nádherný výhled na okolní náhorní plošinu zhruba ve výšce naší Lysé hory.
Opravdu nám to vyšlo. Bez turistů a ještě s hezkým, i když chladnějším počasím. Turistické autobusy zde začali najíždět kolem 11 dopoledne, potom už se vesnice začala plnit a bylo zde rušněji.
Na oběd jsme se vydali do blízkého města Ouarzazate (či Wa-za-zat). Zde už se nám ale začalo kazit počasí a tak jsme se ještě projeli podívat k nedaleké vodní nádrži, a pak zpátky na ubytování…
DEN ŠESTÝ – přes Atlas do Marakéše
Hned po snídani (asi 8:40) jsme vyjeli z vesničky a vydali se vstříc vrcholkům pohoří Vysoký Atlas. Cesta nás vedla serpentinami a sněhem až do výšky 2.200 m.n.m.
Po 4 hodinách jsme dojeli přímo do Marakéše, kde jsme měli přes naší hostitelku Danielle domluvené parkování v samém srdci města. Je pravda, co se o řízení v tomto městě povídá – jako turistu vás čeká velké překvapení v podobě chaosu, stovek motorkářů, úzkých uliček, oslíků, pěších.. to vše v poměrně velkém provozu s minimem dopravních pravidel. Prostě musíte jet s proudem a věřit, že vás ostatní vidí a být připraveni plynule reagovat na vše, co přijde (více o řízení v Maroku v předchozím článku).
U parkoviště na nás čekala hostitelka Danielle (francouzka) s jejím zaměstnancem – mladým Maročanem, který mluvil anglicky. Pomohli nám zaparkovat, vzít zavazadla a doprovodili nás uličkami k Riad Pâquerette. Opravdu skvělé přivítání, čaj samozřejmě nemohl chybět, dostali jsme mapky a doporučení, kam jít na večeři… a k tomu samotný Riad byl skutečně nádherný.
Na 14:30 jsme měli objednanou Free tour přes GuruWalk. Tour byla v menším počtu, průvodce Youssef se o nás celou cestu hezky staral a vykládal zajímavosti o městě i kultuře. V rámci tour jsme zašli i do Paláce Bahia, kterému se přezdívá marocký Taj Mahal.
Marakéšské uličky plné krámků nás opravdu dostaly. Po tolika dnech v malých vesnicích nás omámil ruch marockého velkoměsta. To musíte zažít, cítit a vidět. Cítili jsme se zde (až na pár odvážných skútrů v pěší zóně) poměrně bezpečně. A to jak při smlouvání, tak i při procházení pověstným náměstím Jemaa el Fnaa (na co si dát pozor v předchozím článku).
Na večeři jsme zašli na doporučení Danielle do restaurace s nádherným výhledem na západ slunce a odpočívali po celém dni.
Večer jsme nečekaně strávili ve společnosti maročanů a francouzův, kteří popíjeli čaj a povídali si uprostřed našeho Riadu. Velice zajímavá diskuze na témata od dob kolonialismu až po současné dění ve všech našich státech.
DEN SEDMÝ – cesta k oceánu
Na toto ráno jsme měli v plánu zajít do vyhlášených zahrad Jardin Majorelle. Bohužel jsme se pozdě dozvěděli, že je zde třeba online rezervace a vhodné časy již byly obsazené. Vy to určitě nepropásněte (aspoň dva dny dopředu)!
Proto jsme se po snídani vydali vstříc marakéšskému provozu a vymotávali se z města směrem na západ, k oceánu.
Po třech hodinách jsme dojeli do As-Sawíry, ubytovali se kousek od pláže v apartmánech Salty a vydali se na procházku po pláži do historické části města, kde se také natáčely Hry o trůny – kulisy města Astapor.
Západ slunce jsme sledovali z úžasných hradeb z 18. století, konkrétně pod Rempart Mogador. Doporučuji jít cca 40 minut před západem a najít si k sezení místo na hradbách, je to oblíbený spot. Hned po západu slunce vás pak píšťalkama z dovolením vyhodí.. Hradby se zavírají. Na večeři jsme si dali boží rybí a sardinkový burger a pomalu šli po pláži domů…
DEN OSMÝ – Štědrý den
Ráno jsem si přivstali a šli na procházku na blízké duny na východ slunce (někde cca tady) .
Po snídani od milé paní v našem ubytování jsme vyjeli do Villa Beldi, kde jsme měli objednaný vstup do rajské zahrady. Zde jsme odpočívali, obědvali a zaplavali si v bazénu.
Jakmile se začalo ochlazovat, vydali jsme se zpátky do města a tentokrát zamířili do přístavu. Tolik vjemů jsme nečekali – pachy, zvuky, tolik zvířat a rybářů… Bylo to šílené, naturální a bez příkras. Zhruba v půlce přístavu se můžete schodištěm dostat nahoru na hradby a pozorovat odsud celé dění i nádherný západ slunce.
Po šíleném podvečeru jsme se vydali do města do Restaurant Berbere a zde zakončili náš Štědrý den výbornou večeří v malinkatém místním podniku.
DEN DEVÁTÝ – horké Timlaline dunes
Opět den cestovní. Vydali jsem se na první zastávku – na Timlaline dunes. Parkoviště najdete hned u hlavní cesty (stálo asi 10 MAD) a můžete se vydat po svých či na velbloudu či si ulovit průvodce nebo si dokonce půjčit čtyřkolky nebo pískový “snowboard”. My se vydali na vlastní pěst pěšky a postupně si to celé prošli v klidu sami. Čekají vás dechberoucí výhledy, pískovcové rokle a také duny nad oceánem.
Níže naše trasa v Timlaline dunes.
Druhou zastávkou bylo městečko Taghazout (opět platíte parkování asi 10 MAD). Dali jsme si u pláže obědo-večeři s plody moře a pak se vydali na pláž a opět pozorovali (s čajem v ruce) další západ sluníčka.
Poté už se vydali do našeho posledního ubytování v městě Agadir.
Zde jsme měli apartmán větší jak náš vlastní byt s pohodlným parkováním na ulici.
POZN.:Čím více turistické místo, tím jsme se méně setkávali s pohostinností místních. A také čím větší město, tím větší smečky opuštěných koček i polodivokých psů… Ale to k tomu asi patří.
DEN DESÁTÝ – vychvalované Paradise Valley
Cílem dne bylo údolí, o kterém píší v každém průvodci – Paradise Valley. Cesta tam byla opět velice hezká, na místě je opravené parkoviště a vítají vás oslíkové taxi. Trasa je krátká a není náročná (trasa ZDE). A cíl trasy? Pro mě zklamání. Kolem říčky vás čeká nepořádek, nemocné kočky, smrad močoviny, neupravené a zdevastované rákosí a jiné rostliny, které jsou v okolí údolí. Takový potenciál a tak promarněn. První část vede skrz restaurace a čajovny, kde můžete sedět ve vodě (ta byla i v prosinci a čistá, ale ledová). Zhruba po 20 minutách dojdete k tůni, kde se můžete koupat nebo se vydat nahoru po stezce nad roklí. Hezký krátký trek, kde moc turistů nedojde. Bylo zde i čistěji. Po cestě zpátky jsme zjistili, že se možná dá jít i spodní cestou okolo tůně, ale to jsme nevyzkoušeli.
Paradise Valley jsme opouštěli s rozporuplnými pocity. Cestou si dali čaj v jedné z kaváren podél řeky a pokračovali do Agadiru, kde byl v plánu místní Souk (tržiště), kde jsme chtěli nakoupit koření a pár suvenýrů pro rodinu a přátele.
Agadir je opravdu velké město. Rozhodně si vždy mávněte na taxíka (bude vás to stát plus mínus 20-25 MAD) a v klidu se dostanete kam potřebujete. I my nechali auto u ubytování. Souk byl velký (ne jako v Marakéši) a my koupili koření a marocké parfémy. Odtud se vydali (opět taxíkem) k velké pláži s výhledem na pevnost nad městem.
DEN JEDENÁCTÝ – nádherná pláž
Poslední cestovatelský den jsme zamířili na jih k Legzira beach. Zde doporučuji zaparkovat na horním parkovišti a užít si z vrchu schodiště, které vede až na pláž, výhled na celou oblast. Vyčleňte si dost času na klidnou procházku, oběd na pláži, posezení na skalách a kochání se výhledy jako z pohlednic.
A jak to tak bývá, poslední den jsem dostala svou první pokutu za rychlost (jela jsem 69km/h v 60tce). V Maroku opravdu všude měří a jsou přísní. Pokuta vyšla na 150 MAD (asi 320 Kč).
Z Legziry jsme zamířili zpátky do Agadiru, kde jsme chtěli být na západ slunce na Kasbah Agadir Oufella. Nakonec jsme ho stihli, ale doprava v městě byla šílená, místy horší jak v Marakéši. Místo 20 minut jsme přes město jeli skoro hodinu. Cestou jsme v copy centru (taky v seznamu míst) vytiskli boarding pasy a zamířili na vyhlídku. Nakonec jsem se zastavili zde a po západu slunce pokračovali na placené parkoviště (5-10 MAD), odkud je to ještě cca 10 minut pěšky nahoru k pevnosti. Nepotřebujete si koupit vstupné dovnitř Kasbah – plocha s výhledem na večerní město je zdarma a výhled vás čeká skvělý.
DEN DVANÁCTÝ – loučení
Poslední den jsem ráno posnídali v jedné z místních restaurací, která není ani na mapách. Dali si tradiční palačinku s taveným sýrem dělanou čerstvě na rozpáleném grilu před námi s extra silným čajem a poté se vydali k letišti.
Pokud sbíráte stejně jako já magnetky, tak si počkejte a magnetky kupte až v bezcelní zóně. Jsou tu nejhezčí z celého Maroka. A velký výběr!
Bohužel nás potkala smůla a letadlo Ryanair mělo zpoždění hodinu, pak nás hodinu nechali čekat v letadle na slot, pak nás přesměrovali z Krakova na přistání do Katowic, kde jsme byli zavření necelé tři hodiny v letadle.. bez jídla a vody… Ujeli nám naše koupené flixbusy (pozor, nejde stornovat zdrama, vrátí vám pouze 20% do 15 minut předem) a nakonec jsme naštěstí městskou MHD sjeli z letiště do centra Katowic, koupili poslední dvě místa na flixbus do Ostravy a v jednu ráno byli doma…
Na Maroko však budeme dlouho vzpomínat. Tolik zážitků, že to člověk ani nestačil všechno pojmout…
Co v Maroku jíst a pít
TRADIČNÍ MAROCKÁ JÍDLA
- Marocké tajine (nebo tagine, čti tažín) je tradiční pokrm připravovaný ve stejnojmenné hliněné nádobě s kuželovitou poklicí. Obsahuje směs masa (často kuřecího, jehněčího nebo hovězího, často mletého tzv. kefta), zeleniny, sušeného ovoce, koření (např. kurkuma, zázvor, skořice, římský kmín) a oliv. Jídlo se vaří pomalu na mírném ohni, což umožňuje propojení chutí a zachování šťavnatosti. Tajine nám vždy přinesli s chlebem a je to pro nás symbole marocké pohostinnosti a kuchyně.
- Marocká palačinka, známá jako msemen, je tenká vrstvená palačinka. Dostanete ji většinou na snídani. Jí se s medem, máslem nebo také na slano s taveným sýrem. U mě rozhodně vedla!
- Kuskus je připravovaný hodně podobně jako tajine. Za mě je to nejlepší jídlo Maroka. Podává se s různou zeleninou (mrkev, cuketa, dýně) a ochucenou aromatickým kořením, jako je skořice, šafrán nebo římský kmín. Na závěr se posype karamelizovanou cibulkou a rozinkami. Prostě dokonalá harmonie chutí.
- Kefta je mleté maso, které si můžete dát v tradičním sendviči (doporučuji) nebo v podobě masových koulí v tajine s vajíčkem.
- Zajímavostí je tacos. Čekáte mexický styl? Nikoliv! Zde dostanete tortilu plněnou masem a hranolkami! Je výborná a sytá, často velice levná.
- Dalším nečekaným pokrmem jsou boloňské špagety. Ano, čtete správně. V Maroku jsem měla asi nejlepší v mém životě.
- Harira je jemná marocká polévka z luštěnin.
- Pastilla je jedno velké wow. Objednáte si masový pokrm a dostanete vlastně sladký dezert s kuřecím masem a mandlemi, posypaný moučkovým cukrem a skořicí.
- Pomeranč se skořicí jako dezert.
- Vyzkoušejte určitě olivy, které jsou často naložené s koriandrem (a pozor pro ty, co jsou jako já a koriandr nemusí – je to hojně používaná bylinka v marocké kuchyni).
- Mořské plody a šneci – na ulicích si můžete koupit čerstvě připravené šneky a krevetky a jiné mořské plody jsou běžné u oceánu ve všech pokrmech (šneky jsme nezkusili :-D)
PITÍ
- Na prvním místě je rozhodně marocký mátový čaj. Symbol pohostinnosti a marocké kultury. V poušti ho připravovali neslazený a kostku cukru vám dali v skleničce. V Marakéši vždy slazený a u pobřeží s extra čerstvou ostrou mátou ve skleničce a obří kostkou cukru, která se hází (po rozpůlení) do konvice a promícháte to tak, že si nalijete šálek a ten pak nalijete do konvice a párkrát opakujete. Někde byl čaj tak silný, že byl cukr potřeba, jinde byl přijemně hořký, že se dal pít čistý.
- Džusy! Dělají zde čerstvé džusy např. avokádový/banánový/kiwi a vždy s pomerančovým džusem a mlékem (my si dávali bez mléka a byla to naše závislost). Na trzích si dejte čerstvě vymačkané granátové jablko.
- Káva je naprosto různorodá. Od Nescafé či nespressa až po boží nomádskou kávu s kořením. Pokud budete mít možnost takovou mít, neváhejte. Dávají do ní skořici a kardamon a je to nejlepší káva, kterou jsem kdy pila.
- Vodu pijte pouze balenou.
- Alkohol vám nabídnou v modernějších restauracích.
Kolik nás to stálo
Celkem za 12 dní jsme plus mínus utratili 28.000 Kč/osobu. Bydleli jsme v místech s vlastní koupelnou a se snídaní a vždy jedli v restauracích či ve stáncích na ulici. Připlatili si za pojištění a za den strávený na Sahaře. Takže Maroko jde určitě procestovat i v levněji, ale pro nás bylo místní jídlo velkou součástí celé dovolené.
Cestou jsme narazili na cestovatele, co se po okolí Marakéš – Ait Ben Hadou – As-Sawira dopravovali pomocí meziměstských autobusů a taxi. Je to zde opravdu levné a podle jejich zkušenosti i celkem spolehlivé. Takže i bez auta si Maroko určitě užijete!
A teď stručný rozpad ceny:
- Ubytování pro dva….11.000 Kč
- Letenky ………….…… 7.000 Kč
- Půjčené auto ………. 9.000 Kč (s největším pojištěním)
- Benzín ……………….. 2.000 Kč
- Hotovost ……….…… 22.000 Kč (den na poušti*, pokuta, taxi, Sim karty, jídlo, pití, parking, suvenýry atd.)
- Pojištění …………….. 1.500 Kč
- Léky atd. ……………. 1.000 Kč (vč. probiotik a doplnění lékárničky)
- Flixbus na/z letiště..2.800 Kč (letadlo mělo zpoždění a dva busy nám propadly :/ )
—
*Den na poušti stál 120 Euro na osobu. V ceně: doprava 4×4, piknik v oáze, večeře, snídaně, nocleh, západ slunce na velbloudovi, anglicky mluvící nomádský průvodce.